Exkurze do Ústavu experimentální medicíny.
Původně jsem z výběru biologického semináře šťastná nebyla, biolog ze mě nikdy nebyl a nebude.
Bála jsem se, že tyto hodiny budou probíhat v duchu trepek a dalších pro mě nezáživných věcí. Proto jsem po pár hodinách tohoto předmětu velmi mile překvapená. Na každou hodinu má dvojice studentů připravený referát, dle vlastního výběru a většinou se jedná o velmi zajímavá témata. Dozvíme se spousty věcí, o kterých jsme předtím ani neslyšeli, rozšíříme si obzor a získáme tak všeobecné vědomosti. I paní profesorka Samochinová je někdy překvapená z toho, co se dozví. A pokud ví, obohatí nás dalšími informacemi, které v referátu nezazněly. Ale abychom také pořád neseděli ve škole, tak paní profesorka naplánovala exkurzi do Prahy. Vyrazili jsme na den otevřených dveří Ústavu experimentální medicíny, který se konal 23. října a kde jsme se měli zúčastnit přednášky. Jako obvykle jsme se všichni sešli na Masarykově nádraží a pak nás ještě čekala dlouhá cesta metrem a autobusem.
Když jsme dorazili na místo, překvapila nás rozlehlost areálu. Nacházejí se zde totiž i další ústavy. Odebrali jsme se tedy do toho našeho, jednalo se o vyšší budovu s několika patry, a po namáhavých schodech jsme usedli na pohodlné židle a čekali až začne přednáška. Během ní jsme se dozvěděli, jak to zde funguje, která oddělení se zde vyskytují a na čem v současné době laboranti pracují. Poté jsme se rozdělili do několika skupin a odebrali se do různých oddělení ústavu. Já jsem se přidala ke skupině, kde byla i naše paní profesorka, protože jsem doufala, že když něčemu nebudu rozumět, tak že mi to vysvětlí. Zamířili jsem do oddělení neurověd, konkrétně do laboratoře tkáňových kultur a kmenových buněk. Zde nám byly ukázány různé typy biomateriálů (např.: hydrogelů a nanovláken), které se používají jako nosiče kmenových buněk při transplantaci do poraněné míchy a také jsme se podívali do mikroskopu na několik typů kmenových buněk.
Po skončení tohoto výkladu jsme se ještě šli aktivně podívat do oddělení teratologie, kde se zkoumají vrozené vady pacientů s orofaciálním rozštěpem. Zde se nás ujal sám pan docent, který je jediným v České republice, který provadí operaci rozštěpu hned po narození dítěte. Ten nás informoval o tom, jak by o sebe měla matka v době těhotenství pečovat, aby předcházela různým komplikacím. Pak nás i upozornil na něco, po čem jsem prohlásila, že raději děti mít nechci, a to na to, že 8 dětí ze 100 se rodí s nějakou vadou. Načež mě uklidnil, že mít strach nemusím, že se jakákoliv vada dítěte dá zjistit již v ranném stádiu těhotenství. Když jsme se rozloučili s panem doktorem, spěchali jsme k hlavní bráně, kde již na nás netrpělivě čekal zbytek třídy. Cestou domů jsme si navzájem vyměnili nově získané poznatky.
Další hodinu jsme paní profesorku přemlouvali, aby s námi, co nejdříve jela na další exkurzi, protože tahle se podle našeho názoru velmi vydařila a děkujeme jí za zprostředkování. Naším přáním by bylo zúčastnit se pitvy, ale paní profesorka zatím odolává. Tak třeba časem se nám podaří ji přesvědčit... :)
Kamila Tichá, septima